První osadník na planetě Mars
Je březen 2020. Trochu v panice se vracím ze služební cesty v Budapešti. Vlaky zpět nejedou ani přes Slovensko, ani přes Rakousko. Autobusy to samé. Jsou zavřené hranice. Zrušili mi již třetí let a proto nakonec letím z Budapešti do Prahy přes Varšavu. Stevardky na palubě letadla poslouchají instrukce ze satelitního telefonu, zběsile lidem měří teplotu bezkontaktními teploměry, které jsou výbavou letadla už od sedmdesátek, a chaoticky připravují improvizované formuláře pro sběr kontaktů. Nakonec úspěšně dorazím domů.
Koronavirus je téma číslo jedna a všem už je jasné, že svět nebude tak úplně v pořádku. Češi zapáleně šijí roušky, protože látková ústenka ušitá z bavlněných trenýrek je nejlepší ochrana proti smrtícímu viru. “Dokonce se dá i vyprat a vyžehlit,” upozorňuje reportérka ve zprávách.
Celou firmu jsem před pár dny poslal pracovat z domova. “Takhle to bude snad jen do léta”, říkám si. Stojím sám v prázdných kancelářích. Mám pro sebe nějakých 120m² prostoru. Je tu příjemně klid. Udělám díky tomu celkem hodně práce. Odpoledne máme společný “chit chat” meeting, kde se všichni na hodinu připojíme a mluvíme spolu, jen tak. Všichni jsme plní naděje, že bude líp. Večer vynesu odpadky, které jsem za den nahromadil, vyčistím kávovar, poklidím v kanclu a vyrážím na motorce zpět prázdnou Prahou domů.
Druhý den ráno vstávám. Klasicky vyrážím do práce na devátou. Na motorce, prázdnou Prahou. Stojím sám, v prázdných kancelářích. Mám pro sebe nějakých 120m² prostoru. Je tu příjemně klid. Udělám díky tomu celkem hodně práce. Odpoledne máme společný “chit chat” meeting, kde se všichni na hodinu připojíme a mluvíme spolu, jen tak. Večer vynesu odpadky, které jsem za den nahromadil, vyčistím kávovar, poklidím v kanclu a vyrážím na motorce zpět prázdnou Prahou domů. Usínám.
Z rutiny téměř armádního stylu se po půl roce stává rutina, která se občas vynechá. Odpadky se vynáší každý druhý… no, spíš vlastně každý čtvrtý den. Na “chit chat” se sem tam nepřipojím. “Však oni si téma najdou i beze mě”, říkám si. Ten pocit, který z toho všeho mám, jsem si v hlavě srovnal až teď.
Jsem prvním osadníkem na Marsu. Sám ve svém malém, ohraničeném prostoru. Mám za úkol připravit kolonii na budoucí výsadek lidské posádky. Vím, že pokud nebudu dodržovat rutinu, přestože to nedává úplně smysl, protože dělám věci, které vlastně pro nikoho nedělám, tak neudržím kolonii v chodu a ohrozím tím úspěšnost celé kolonizace. Mise na záchranu lidstva ztroskotá jen kvůli mě. Ale jak jde čas, stále méně věřím tomu, že je vůbec někdo na cestě…
Myšlenky mám rozprostřené po celé místnosti. Nemohu z nich udělat souvislou řadu, abych je mohl rozmotat. Nakonec se mi to podaří tak, že se zklidním, zavřu oči a pomalu dýchám. Mozková mlha ustupuje. Možná je to onen známý druhotný příznak covidu (o kterém nevím, že bych ho prodělal), ale spíš je to jen z celé té situace kolem a příliš mnoha různých vstupů z mnoha stran.
Vstávám. Klasicky vyrážím do práce na jedenáctou. Na motorce, prázdnou Prahou. Cestu z Letné na Pankrác zvládám cca 2x rychleji, než normálně. Stojím sám, v prázdných kancelářích. Mám pro sebe nějakých 120m² prostoru. Je tu příjemně klid. Lehnu si na gauč, z opěrky si udělám polštář a hodím si na nohy fleecovou deku. Ze stolku vedle gauče sklidím zbytky KFC kyblíku ze včerejška. Udělám za den celkem hodně práce. Večer se podívám na odpadky, které jsem za týden nahromadil a uvařím si poslední kafe dne. Vyrážím na motorce zpět prázdnou Prahou domů. Je hezký večer. Beru to oklikou.
Z kanceláří se pro mě stává místo, na které z nějakého důvodu musím dojet. Svatyně podnikání, ve které už žádná víra není, ani nikdo mimo mě, kdo by ji ještě uctíval. Kolonií na Marsu, do které lidská posádka už nikdy nedorazí. Stojím v nich sám. Každý den, včetně víkendů.
S kolegy už dávno řešíme vše na dálku. Firma funguje efektivně a dobře, ale asi už mám věk na to některé v hlavě zakořeněné zvyklosti jen tak neopouštět. Dříve člověk vnímal úspěch podle toho, jak velkým a hezkým prostorem si mohl zrovna dovolit se obklopit. Nyní je už jasné, že to byla pouhá iluze. Takto to chodilo ve starém světě. Ten se ale zbortil. Přichází svět nový. A já ho musím přijmout. Kanceláře jsou vězení, starost a rozmar. Nepotřebujeme je…
Lidem ve firmě jsem svoji vizi představil na jednom z pondělních callů. Zrušíme kanceláře. Budeme mít buňky po celém světě. Několik v Praze, jednu v Ostravě u Lukáše, další Jurajovu v Dubnici nad Váhom, a později další kdekoliv jinde na světě. Zvýšíme frekvenci team buildingů, kde se budeme potkávat. Ne jako kolegové, ale jako lidé. Každý bude samostatným strážcem své části našeho softwarového ekosystému, pod kontrolním dohledem svého kolegy. Proces remote vývoje i code-reviews už ostatně zvládáme skvěle. Hlavní kancelář bude u mě doma na Letné. Pokud se o něčem budeme potřebovat pobavit, sejdeme se v ní. Budeme plně distribuovaná globální firma s flexibilním, volně hierarchickým systémem řízení a samostatnými, svobodnými, a za svou oblast zodpovědnými odborníky.
“Trochu jako Al-Káida…” uzavírám slavnostně svůj přednes. Nastane chvíle divného ticha a já zbytek hovoru nuceně vtipkuji o tom, že samozřejmě musíme najít nějaký více pozitivní příklad, a že tohle přirovnání hlavně nikde nebudem říkat, natož abych ho pro Krista pána napsal na blog…
